Jak že to vlastně jím?
Dlouhé vyprávění...vlastně už jsou to víc než tři roky, kdy postupně měním své původní (řekněme příšerné) stravovací návyky.
Na začátku všeho bylo zoufalství z neschopnosti přestat jíst a tlačit do sebe páté přes deváté, až už nemůžete dýchat. Tyhle období jsem mívala celkem často. Dá se říct, že jsem vlastně zajídala každý stres. A že jich na vysoké i potom v práci bylo dost. Přejídala jsem se čímkoliv, sladkým, slaným, nezdravým, zdravým (věřili byste, že se dá přecpat i zeleninou? věřte...).
Tehdy, asi v polovině posledního těhotenství, jsem si konečně přiznala, že trpím záchvatovitým přejídáním a pokud tu chci pro své děti být nejen fyzicky, ale i dostatečně fungovat (poslední porod byl ve věku bezmála 39let), tak se to musí změnit. Vlastně nešlo ani tak o přiznání si téhle diagnozy, ale vůbec ji najít!! Jo, tohle nám ve škole neřekli. Já žila v přesvědčení, že existuje jen anorexie a bulimie a ještě často vtipkovala, že jsem vlastně poloviční bulimička, protože jen žeru a nezvracím. O to drsnější bylo prozření, Neskutečně mi však pomohlo zjistit, že takhle "nenormální" to má i někdo jiný než já, a že je nás dost, ženských i chlapů.
Po porodu, respektive po nucené dietní stravě bez chuti a bez zápachu v důsledku kojeneckých kolik a prdíků, jsem začala jíst tak, jak je obvyklé v tzv. fitness světě - sladké snídaně, hodně bílkovin, tuky jen tak trochu, odpoledne a večer už nejíst sacharidy, a tak podobně, hlavně snídat a na druhou večeři nízkotučný tvaroh. Zvedla jsem se z gauče a začala se hýbat (o tom jindy a na jiném místě blogu).
Před dvěma lety došlo k dalšímu prozření a už trochu pocitu naštvanosti, že "soudruzi udělali chybu" a s cukrem, nízkotučnými výrobky, hladinou cholesterolu, cukrovkou a infarktem je to trochu jinak, než je nám kázáno a než mě bohužel učili (a co je ještě horší stále učí) na medicíně. Zlomem byla knížka Sladký život bez cukru od Sarah Wilson, po jejímž přečtení jsem hned dokázala úspěšně zvládnout 8týdenní detox a stala se cukrfree (či chcete li správně nepočeštěně sugarfrree). S tímhle se v mém životě objevil i první web mladé teď už právničky Janiny Černé s příznačným názvem Cukrfree.cz. Tady jsem čerpala inspiraci, recepty i motivaci. Tehdy jsem tedy kompletně vyřadila veškerý cukr - rafinovaný, třtinový, všechny sirupy (věděli jste, že nejhorší je agávový?) i med. Zůstala mi jen stévie a rýžový sirup. Omezila jsem tehdy i ovoce a jedla prakticky jen jahody a lesní ovoce a to ne každý den. Nezůstala jsem ale cukrfree pořád. Bohužel jsem po cca půl roce svěřila svůj jídelníček výživové poradkyni, která mě ukecala, že se komplexních sacharidů ani ovoce nemusím bát, přidala mi do jídelníčku ovoce, víc rýže, víc brambor a hádejte co - do měsíce tu bylo záchvatovité přejídání zpět a já se půl roku dostávala zpátky do svého cukrfree režimu. Nemám jí to za zlé. Vlastně mi tímto řekněme pokusem potvrdila, že nejsem typ pro sacharidy, že tudy pro mě cesta nevede.
Pocit naštvanosti zmíněný v předchozím odstavci přešel začátkem letošního léta do pocitu totální nasranosti (publikuju po 22hod, tak si to můžu dovolit), protože společnost je neustále udržována v nevědomosti, dietní doporučení bohužel i ze strany lékařů (a to i odborníku stran diabetu a kardiovaskulárních chorob) zůstávají stejné jako před lety, přestože díky studiím a odhalením posledních let jsou nejen chybná, ale našemu zdraví škodlivá. Nízkotučné výrobky a doporučení jejich konzumace byl pořádný přešlap výživových doporučení minulého století a smutné je, že i na konci druhé dekády našeho století stále ještě narážím na věty (a to i z úst svých kolegů) "ale bez cukru to nejde". Jde!!! A musí jít. Protože právě cukr je oním zabijákem, který zvyšuje morbiditu (rozuměj nemocnost) a mortalitu (úmrtnost) naší civilizace. Ne nadarmo se o něm mluvím jako o bílém jedu a závislost na něm je stejná jako závislost na kokainu.
Začala jsem tedy znovu studovat a dostala se mezi lidi (a zaplať pánbůh i odborníky), kteří se stravují podle zásad lowcarb, tedy nízkosacharidového stravování, kdy z jídelníčku mizí všechny sacharidy, včetně obilovin (i to, co je většinou společnosti považováno za "zdravé" jako vločky, celozrnné varianty, bulgur, kuskus, quinoa...), rýže, brambor, luštěnin, velké části ovoce. Někteří ortodoxní, co mají přísun sacharidů opravdu na minimu se ocitají v tzv. ketóze a odtud označení ketogenní dieta (neplést s těmi koktejly, o nich to fakt není), si hlídají i přísun barevné zeleniny (mrkev, červená parika, rajčata...), která v sobě nějaký ten sacharid má (to ale fakt neřeším a mrkev a rajčata si dopřávám každý den).
Pro mě je tohle další level nejen mého stravování, ale mého života vůbec. Sama na sobě (a tak trochu i na svých nejbližších) si ověřuju pravdu a fungování toho, co nám bylo dříve zatajováno, protože se to nehodilo do krámu některým potravinářským lobby a dle mého názoru se jim to nehodí stále a (tohle berte jako opravdu soukromý výkřik do tmy) navíc se na jejich stranu přidaly i lobby farmaceutické, pro které je důležitý odbyt léků. Co kdyby se náhodou lidstvo díky změnám ve stravování těšilo lepšímu zdraví a jejich léky nebyly tolik potřebné?
Kdo naslouchá a je ochoten ke změně (samo se vám to stravování a ruku v ruce s ním Vaše zdraví fakt nezmění, musíte přiložit ruku i hlavu k dílu), tomu jsem otevřená a ráda poradím. Už k tomu byla párkrát příležitost i v rámci mé profese, ale bohužel mám pocit, že je to zatím donquijotský boj s větrnými mlýny. Odpověď mladé dámy plánující založení rodiny, že změnit takhle jídelníček, to pro ni není, že ona si radši vezme prášky, až je bude potřebovat...to je trochu smutné. Nicméně nikomu nic nenutím, nikomu nic nezakazuju. Jen svým dětem držím uzdu zkrátka a snažím se dostát pravidlu jen 1 sladkost denně. Sama bych nevěřila, jak je to dokázalo zklidnit, nicméně zatím nejsem dost silná na to, uzavřít jim kohoutek úplně. Nejradši bych, aby k tomu dospěly samy, tak jako jsem si k tomu dospěla já. Snad jim to nebude trvat taky 40let.
Takže jak to mám teď?
Jsem o 30kilo lehčí než po posledním porodu.
Pořád nosím velikost 42-44 a už je mi to jedno. Přestala jsem to tolik řešit (prý jako matka tří dětí vypadám dobře...tak se snažím mít děti hlavně v létě na dovolené pořád nablízku...haha), ale přiznám se, že to trvalo pěkně dlouho.
Přestala jsem brát léky na vysoký krevní tlak, protože tahle diagnoza je pro mě už minulostí.
Jsem sugarfree, což znamená, že nejím nic, čeho se dotkl cukr v jakékoliv svojí podobě. Sladím jen stévií, nově erythritolem či xylitolem (protože stévie při pečení hořkne a není radno ji používat do dortíčků), u dětí stále používám med, na sladidlo (ikdyž přírodní) mají času dost.
Jsem LCHF, tedy Low Carb High fat, tedy česky nízkosacharidové vysokotučné stravování, kdy jsem k již vyřazenému cukru vyřadila i veškeré obiloviny (s tím i svůj kváskový chleba, který pořád peču, ale už nejím), rýži, brambory, luštěniny, sladké druhy ovoce. Energii přijímám ve formě tuku a bílkovin. Jím "opravdové" jídlo, o kterém vím, co v něm je. Vyhýbám se polotovarům, vyhýbám se ochucovadlům, snažím se jíst věci čerstvé, co si (a své rodině) připravím sama.
A navíc ještě jedu IF, pro neznalé Intermittent Fasting, tedy přerušovaný půst, ale o tom opravdu až jindy.
Sem by se to sice ještě vešlo, ale to už by byl příspěvek natolik dlouhý, že byste jeho čtení vzdali hned na začátku. Slibuju, že se k jednotlivým bodům vrátím v samostatných příspěvcích. Vždyť já k tomu hledala cestu 3 roky, tak i to psaní bude zdlouhavější. Ale nebojte. Všechno se dozvíte a budete moct přemýšlet, jestli bude Vaše cesta podobná jako ta moje.
Každý z nás je originál, každému vyhovuje něco jiného v životě, v práci, v sexu i v jídle. Teď jen najít to pravé sami pro sebe.
Já jsem přesvědčena (teď určitě), že to pravé mám.
Dobrou noc a díky, že jste dočetli až sem
Aja
Na začátku všeho bylo zoufalství z neschopnosti přestat jíst a tlačit do sebe páté přes deváté, až už nemůžete dýchat. Tyhle období jsem mívala celkem často. Dá se říct, že jsem vlastně zajídala každý stres. A že jich na vysoké i potom v práci bylo dost. Přejídala jsem se čímkoliv, sladkým, slaným, nezdravým, zdravým (věřili byste, že se dá přecpat i zeleninou? věřte...).
Tehdy, asi v polovině posledního těhotenství, jsem si konečně přiznala, že trpím záchvatovitým přejídáním a pokud tu chci pro své děti být nejen fyzicky, ale i dostatečně fungovat (poslední porod byl ve věku bezmála 39let), tak se to musí změnit. Vlastně nešlo ani tak o přiznání si téhle diagnozy, ale vůbec ji najít!! Jo, tohle nám ve škole neřekli. Já žila v přesvědčení, že existuje jen anorexie a bulimie a ještě často vtipkovala, že jsem vlastně poloviční bulimička, protože jen žeru a nezvracím. O to drsnější bylo prozření, Neskutečně mi však pomohlo zjistit, že takhle "nenormální" to má i někdo jiný než já, a že je nás dost, ženských i chlapů.
Po porodu, respektive po nucené dietní stravě bez chuti a bez zápachu v důsledku kojeneckých kolik a prdíků, jsem začala jíst tak, jak je obvyklé v tzv. fitness světě - sladké snídaně, hodně bílkovin, tuky jen tak trochu, odpoledne a večer už nejíst sacharidy, a tak podobně, hlavně snídat a na druhou večeři nízkotučný tvaroh. Zvedla jsem se z gauče a začala se hýbat (o tom jindy a na jiném místě blogu).
Před dvěma lety došlo k dalšímu prozření a už trochu pocitu naštvanosti, že "soudruzi udělali chybu" a s cukrem, nízkotučnými výrobky, hladinou cholesterolu, cukrovkou a infarktem je to trochu jinak, než je nám kázáno a než mě bohužel učili (a co je ještě horší stále učí) na medicíně. Zlomem byla knížka Sladký život bez cukru od Sarah Wilson, po jejímž přečtení jsem hned dokázala úspěšně zvládnout 8týdenní detox a stala se cukrfree (či chcete li správně nepočeštěně sugarfrree). S tímhle se v mém životě objevil i první web mladé teď už právničky Janiny Černé s příznačným názvem Cukrfree.cz. Tady jsem čerpala inspiraci, recepty i motivaci. Tehdy jsem tedy kompletně vyřadila veškerý cukr - rafinovaný, třtinový, všechny sirupy (věděli jste, že nejhorší je agávový?) i med. Zůstala mi jen stévie a rýžový sirup. Omezila jsem tehdy i ovoce a jedla prakticky jen jahody a lesní ovoce a to ne každý den. Nezůstala jsem ale cukrfree pořád. Bohužel jsem po cca půl roce svěřila svůj jídelníček výživové poradkyni, která mě ukecala, že se komplexních sacharidů ani ovoce nemusím bát, přidala mi do jídelníčku ovoce, víc rýže, víc brambor a hádejte co - do měsíce tu bylo záchvatovité přejídání zpět a já se půl roku dostávala zpátky do svého cukrfree režimu. Nemám jí to za zlé. Vlastně mi tímto řekněme pokusem potvrdila, že nejsem typ pro sacharidy, že tudy pro mě cesta nevede.
Pocit naštvanosti zmíněný v předchozím odstavci přešel začátkem letošního léta do pocitu totální nasranosti (publikuju po 22hod, tak si to můžu dovolit), protože společnost je neustále udržována v nevědomosti, dietní doporučení bohužel i ze strany lékařů (a to i odborníku stran diabetu a kardiovaskulárních chorob) zůstávají stejné jako před lety, přestože díky studiím a odhalením posledních let jsou nejen chybná, ale našemu zdraví škodlivá. Nízkotučné výrobky a doporučení jejich konzumace byl pořádný přešlap výživových doporučení minulého století a smutné je, že i na konci druhé dekády našeho století stále ještě narážím na věty (a to i z úst svých kolegů) "ale bez cukru to nejde". Jde!!! A musí jít. Protože právě cukr je oním zabijákem, který zvyšuje morbiditu (rozuměj nemocnost) a mortalitu (úmrtnost) naší civilizace. Ne nadarmo se o něm mluvím jako o bílém jedu a závislost na něm je stejná jako závislost na kokainu.
Začala jsem tedy znovu studovat a dostala se mezi lidi (a zaplať pánbůh i odborníky), kteří se stravují podle zásad lowcarb, tedy nízkosacharidového stravování, kdy z jídelníčku mizí všechny sacharidy, včetně obilovin (i to, co je většinou společnosti považováno za "zdravé" jako vločky, celozrnné varianty, bulgur, kuskus, quinoa...), rýže, brambor, luštěnin, velké části ovoce. Někteří ortodoxní, co mají přísun sacharidů opravdu na minimu se ocitají v tzv. ketóze a odtud označení ketogenní dieta (neplést s těmi koktejly, o nich to fakt není), si hlídají i přísun barevné zeleniny (mrkev, červená parika, rajčata...), která v sobě nějaký ten sacharid má (to ale fakt neřeším a mrkev a rajčata si dopřávám každý den).
Pro mě je tohle další level nejen mého stravování, ale mého života vůbec. Sama na sobě (a tak trochu i na svých nejbližších) si ověřuju pravdu a fungování toho, co nám bylo dříve zatajováno, protože se to nehodilo do krámu některým potravinářským lobby a dle mého názoru se jim to nehodí stále a (tohle berte jako opravdu soukromý výkřik do tmy) navíc se na jejich stranu přidaly i lobby farmaceutické, pro které je důležitý odbyt léků. Co kdyby se náhodou lidstvo díky změnám ve stravování těšilo lepšímu zdraví a jejich léky nebyly tolik potřebné?
Kdo naslouchá a je ochoten ke změně (samo se vám to stravování a ruku v ruce s ním Vaše zdraví fakt nezmění, musíte přiložit ruku i hlavu k dílu), tomu jsem otevřená a ráda poradím. Už k tomu byla párkrát příležitost i v rámci mé profese, ale bohužel mám pocit, že je to zatím donquijotský boj s větrnými mlýny. Odpověď mladé dámy plánující založení rodiny, že změnit takhle jídelníček, to pro ni není, že ona si radši vezme prášky, až je bude potřebovat...to je trochu smutné. Nicméně nikomu nic nenutím, nikomu nic nezakazuju. Jen svým dětem držím uzdu zkrátka a snažím se dostát pravidlu jen 1 sladkost denně. Sama bych nevěřila, jak je to dokázalo zklidnit, nicméně zatím nejsem dost silná na to, uzavřít jim kohoutek úplně. Nejradši bych, aby k tomu dospěly samy, tak jako jsem si k tomu dospěla já. Snad jim to nebude trvat taky 40let.
Takže jak to mám teď?
Jsem o 30kilo lehčí než po posledním porodu.
Pořád nosím velikost 42-44 a už je mi to jedno. Přestala jsem to tolik řešit (prý jako matka tří dětí vypadám dobře...tak se snažím mít děti hlavně v létě na dovolené pořád nablízku...haha), ale přiznám se, že to trvalo pěkně dlouho.
Přestala jsem brát léky na vysoký krevní tlak, protože tahle diagnoza je pro mě už minulostí.
Jsem sugarfree, což znamená, že nejím nic, čeho se dotkl cukr v jakékoliv svojí podobě. Sladím jen stévií, nově erythritolem či xylitolem (protože stévie při pečení hořkne a není radno ji používat do dortíčků), u dětí stále používám med, na sladidlo (ikdyž přírodní) mají času dost.
Jsem LCHF, tedy Low Carb High fat, tedy česky nízkosacharidové vysokotučné stravování, kdy jsem k již vyřazenému cukru vyřadila i veškeré obiloviny (s tím i svůj kváskový chleba, který pořád peču, ale už nejím), rýži, brambory, luštěniny, sladké druhy ovoce. Energii přijímám ve formě tuku a bílkovin. Jím "opravdové" jídlo, o kterém vím, co v něm je. Vyhýbám se polotovarům, vyhýbám se ochucovadlům, snažím se jíst věci čerstvé, co si (a své rodině) připravím sama.
A navíc ještě jedu IF, pro neznalé Intermittent Fasting, tedy přerušovaný půst, ale o tom opravdu až jindy.
Sem by se to sice ještě vešlo, ale to už by byl příspěvek natolik dlouhý, že byste jeho čtení vzdali hned na začátku. Slibuju, že se k jednotlivým bodům vrátím v samostatných příspěvcích. Vždyť já k tomu hledala cestu 3 roky, tak i to psaní bude zdlouhavější. Ale nebojte. Všechno se dozvíte a budete moct přemýšlet, jestli bude Vaše cesta podobná jako ta moje.
Každý z nás je originál, každému vyhovuje něco jiného v životě, v práci, v sexu i v jídle. Teď jen najít to pravé sami pro sebe.
Já jsem přesvědčena (teď určitě), že to pravé mám.
Dobrou noc a díky, že jste dočetli až sem
Aja
💋
OdpovědětVymazatDíky 😍 však máš na tom taky zásluhy
Vymazat